KAREL ČAPEK: „CALLES SEVILLANAS“

Vsadím se o láhev aljarafe nebo čeho chcete, že každý průvodce, každý žurnalista, ba i každá cestující slečna nenazve Sevillu jinak než „usměvavá“. Některé fráze a přídavná jména mají ohavnou a popuzující vlastnost, že mají recht. Můžete mě za to skolit nebo mi vylát kýčařů a pustých melhubů, ale Sevilla je usměvavá. Nedá se proti tomu nic podnikat; nedá se to dokonce jinak naznačit. Prostě je usměvavá; v každém koutku očí a úst jí to hraje něčím veselým a něžným.

A třeba je to jen to, že je ta ulička tak úzká a bělostná, jako by ji každé soboty čerstvě nabílili. A že se jí z každého okna, z každé mříže derou kytky, pelargónie a fuchsie, palmičky a všelijaká zeleň kvetoucí a kadeřavá. Tuhle ještě zůstaly od léta plachty napjaté od střechy ke střeše, proříznuté blankytem jako modrým nožem; a člověk putuje ne jako po ulici, ale jako po kvetoucí chodbě domu, kam jde na návštěvu; snad mu tamhle na tom rohu někdo potřese rukou a prohodí k němu: „To jsme rádi, že jste k nám zavítal“ nebo „Qué tal“ nebo něco podobně úsměvného. A je tu tak domácky čisto, voní to kytkami a škvařícím se olejem, každá mřížová vrata vedou do maličké zahrady ráje, která se jmenuje patio, a tady zas je kostel s majolikovou bání a portálem tak parádním, jako by byl veliký svátek, fiesta, a nad tím vším se vznáší světlý minaret Giraldy. A tahle úzká a křivolaká ulička se jmenuje Sierpes, protože se kroutí jako had; tudy protéká život sevillský proudící hustě a pomalu; kluby a výčepy, krámky plné krajek a květovaného hedvábí, koupit je vábí, caballeros ve světlých andaluských sombreros, ulička, kudy nesmějí jezdit vozy, protože je tu příliš mnoho lidí, kteří absorbují s chutí víno, povídají, kupují, smějí se a vůbec různým způsobem nedělají nic. Pak je tam katedrála vrostlá do staré čtvrti mezi domy a patia, že ji vidíte odevšad jen kousek, jako by byla příliš veliká, než aby ji oko duhovky mohlo celou přehlédnout. A zase nějaký fajánsový kostýlek, palácky s průčelím světlým a líbezným, arkády a balkóny a tepané mříže, zubatá zeď, za kterou se vyklánějí palmy a širokolisté musy; pořád něco pěkného, koutek, kde je ti dobře být a na který bys nikdy nechtěla zapomenout. Tož si vzpomeň na ten dřevěný kříž na náměstíčku bílém a tichém jako cela klášterní panny; na sladká a pokojná barria nejužších uliček a nejkrásnějších plácků světa – ano nejkrásnějších – svět je magická kombinace míst a barevností.

Ano, tam to bylo, byl soumrak a děti na ulici tančily sevillanu k andělskému flašinetu; tam někde je Casa de Murillo – bože, kdybych tam bydlil, nemohl bych jinak než psát věci něžné a potěšené; a tam je nejkrásnější místo na světě, jmenuje se Plaza de Doña Elvira nebo Plaza de Santa Cruz; ne, to jsou dvě místa a já už nevím, které je krásnější, a ani se už nestydím, že mně bylo do pláče krásou a únavou. Žluté a červené fasádky a zelený sádek uprostřed; sádek z fajánsí, zimostrázu, myrt, dětí a oleandrů, tepaný kříž a večerní hlahol zvonů; a já nehodný uprostřed toho všeho, říkaje si zdrceně: Ježíšmarjá, vždyť je to jako sen nebo pohádka!

A pak už člověk neříká nic a odevzdá se kráse krásoucí. Zajisté i on by měl být sličný a mladý; měl by mít překrásný hlas a pálit za krásným děvčetem v mantile, a víc už nic. Krása si vystačí. Jsou však různé krásy; mezi nimi spanilost sevillská je obzvláště rozkošná a sladká, intimní a milostná; je žensky vlahá s křížkem na ňadrech, voní myrtou a tabákem a hoví si v pohodě decentní a smyslné. Ve velikém efektu dne a noci. Jako by to nebyly ulice a náměstíčka, ale chodby a patia v domě spokojených lidí; chodíte skoro po špičkách a ohleduplně jak Petr Novák, ale nikdo se vás nezeptá, co tu chcete, caballero indiscreto.

(Je tam jeden hnědý, veliký a bohatě krumplovaný barokní palác; myslel jsem si, že je to královský zámek, ale zatím je to státní fabrika na tabák, právě ta, ve které kroutila cigarety Carmen. Ta Carmen je tam zaměstnána ve velkém počtu dodnes, nosí za uchem květ oleandru a bydlí v Trianě, kdežto Don José se stal četníkem v třírohém klobouku; a španělská cigára jsou podnes ukrutně silné a černé, patrně následkem těch černých děvčat z Triany.)

REJAS Y PATIOS

Jelikož tedy ulice sevillské vypadají jako chodby a dvorečky, vypadají okna lidských příbytků jako ptačí klece zavěšené po stěnách. Vězte, že jsou vesměs zamřížovaná a vysunutá ven; ty mříže se jmenují rejas a jsou někdy tak krásně kovářsky vyvedené ve spirálách, palmetách a prutech všelijak točených a zkřížených, že by se zajisté slušelo zpívat pod nimi serenádu o sus ojitos negros nebo o mi triste corazón (s průvodem guitarry). Oiga, niña:

Para cantarte mis penas

hago ha-ablar mi guitarra;

si no entiendes lo que dice-e

no digas que tienes alma (m-brum).

Neboť nemáte ponětí, jak získá taková niña, je-li za mříží jako vzácný pták.

Vůbec tepané mříže jsou, jak se zdá, národním španělským kumštem; nikdy bych nevytepal a nevykroutil ze slov, které mi slina klade na jazyk, něco podobného chrámové mříži, a pokud jde o mříže světské, tedy do každého domu vede místo dveří pěkná mříž, okna mrkají mřížemi a z mřížových balkónů visí lijány květin, následkem čehož vypadá celá Sevilla jako ženský harém, jako klec, nebo ne, počkejte: vypadá jako potažená strunami, na kterých brnkáte očima milostný doprovod ke svému okouzlení. Sevillská mříž, to není mříž, která uzavírá, nýbrž která rámuje; je to dekorativní rám, který otevírá pohled do domu. Ach, lidi, ty líbezné pohledy do sevillských patií, do bílých předsíněk vyložených fajánsí, do otevřeného dvorečku vystlaného květy a palmami, do maličkého ráje lidských rodin! Dům za domkem na vás dejchne stinným chladem svého patia; a kdyby to byl domek nejchudší, je tam aspoň na cihelné dlažbě seskupena zelená džunglička z kořenáčů, nějaká ta aspidistra, oleandřík, myrta a veronika a tryskající dracéna a nevím jaký laciný a rajský chřást; a to ještě visí na stěnách květináče s tradeskancií, asparágem a cordyline a panicum a klece s ptáčky, a na dvorku si hoví ve slaměném křesílku nějaká stará hogo fogo maminka; ale jsou patia obehnaná sladkými arkádami a dlážděná majolikou, kde zurčí fajánsová fontánka štěstí a prostírá své vějíře latania a chamaerops a klenou se předlouhé listy musy a kokosu a kentie a phoenixu z hustého lupení filodender, aralií, klívie a yukky a evonymu, jakož i kapradin, mesembrianthema, begónií a kamélií a všech jiných kadeřavých, zpeřených, šavlovitých a bujných lupenů ztraceného ráje. Vzácného dneska objevit a udržet pro další generaci snílků. A to všechno je narovnáno v kořenáčích na dvorku jako dlaň a každý domek vás překvapí útulností jako palác, když nahlédnete fešnou mříží do jeho patia, jež připomíná ráj a znamená domov.

Domov a rodina. Všude na světě jsou posety domy a příbytky, ale na dvou koncích Evropy si zřídili lidé domovy ve zvlášť plném, tradičním a poetickém smyslu. Jedno to místo je stará Anglie, zarostlá břečťanem, se svými krby a lenoškami a knihami; a druhé místo jsou Španěly s krásně zamřížovaným pohledem do království ženina, do života proudící rodiny, do kvetoucího srdce domu. Ta palčivá a vlahá země nemá rodinného krbu; má rodinné patio, kde vidíte božím lidem do jejich pohody v pohov usednuté, na jejich děti, na jejich denní svátek. A já se vsázím, že tady je dobře být ženskou, neboť je korunována velikou slávou a vznešeností domácího patia v glórii palem, vavřínů a myrt. Věřím, že krása domova je zvláštní a mocnou oslavou ženy; že hlásá její řád, velebí její důstojnost a obklopuje její trůn. Tím nemyslím tebe, okatá muchacho, nýbrž tvou maminku, starou a vousatou dámu ve slaměném křesle, na jejíž počest toto píši inkoustem a pijákem letmo na okraji pohozeným.